Lucie Jandová a RF

Sbíral jste v dětství brouky?

Ne. Brouci mě zajímali jako každého jiného kluka. Pamatuji si, že když byli přemnožení chrousti, padali nám ze vzrostlých kaštanů do vlasů a za krk.

A máte sbírku aspoň teď?

Ne, jen pár kousků od přátel. Občas dostanu na památku nějakého vypreparovaného broučka nebo hračku, přívěsek. Ale sbírka to není.

Jak vás napadlo vyjadřovat se pomocí změti broučích těl?

Původně jsem maloval expresivní obrazy a barevné, abstraktní struktury. Chtěl jsem třeba zachytit hudbu. Fascinovala mě hudba japonských bubeníků. Ale ta emotivní malba byla pro mě po nějakém čase hodně vyčerpávající.

Japonští bubeníci? Kde jste je slyšel?

Slyšel jsem je při svém studiu v San Francisku na místním festivalu Tajko Dojo. Bylo to něco fantastického. Hudba byla nabitá energií, rytmem i pohybem – hráči kolem bubnů a gongů pobíhali dokola a tloukli do nich paličkami. Chtěl jsem se té hudbě přiblížit.

Myslíte, že hudba se vyjadřuje lépe než obrazy?

Neřekl bych lépe, ale intenzivněji. Přemýšlel jsem o tom, co je vlastně silnější. Hudba nebo malba? Protože i když já u obrazu vypotím krev, tak výsledek nebude tak silný jako hudební skladba. Takže jsem se s jedním Japoncem domluvil na spolupráci. Vznikl tak cyklus mých obrazů podle jeho skladeb. Potom jsme si role vyměnili, kdy jsem nejprve namaloval obrazy, na které on zkomponoval hudbu.

Co nota, to barva?

Takhle přesně ne. Já jsem ty obrazy maloval spontánně na základě poslechu hudby. Používal jsem při tom vlastnoručně vyrobené paličky, zasahoval jsem do obrazů rukama a klouzal se po plátně v botách.

To zní divoce. žádný úraz?

Ne, jen jsem vždycky musel malovat na plátno bez rámu, protože o ten by mi to zadrhávalo. Kdy se na vašich obrazech začaly objevovat věci, které se dají jíst? Když mě právě podobné experimenty začaly vyčerpávat. Ne snad fyzicky, ale psychickým nasazením. Přišlo mi vhod, že také fotím. Fotím obyčejné věci v přírodě i ve městě. Odtud byl už jen krok k malbě různých struktur, které jsem postupně konkretizoval.

A došel jste až k broukům.

Ano, ale předcházely tomu ještě nejméně tři roky, kdy jsem maloval i jiné zvířecí motivy, například hady, které jsem různě proplétal.

Nebo různé potraviny. Musely vám ty, které jste maloval, chutnat?

Vybíral jsem je hlavně podle barevnosti, tvaru a ty potom ještě zvětšoval do velkých objemů. Jednalo se i o určitou nadsázku, ironii nebo mystifikaci. Jablka, pomeranče, mrkev, rajčata, papriky. Později, když jsem začal malovat čím dál drobnější struktury, zkusil jsem i rýži. Odtud byl už jen krok k broučkům.

Od rýže k broukům? Byli snad v té rýži?

Ne, to ne, ale jak jsem namaloval ta malá bílá zrnka na velké ploše, začala se rýže před očima hemžit a chvět, čímž vytvořila zajímavý optický efekt.

Máte smysl pro detail i v běžném životě? Jste perfekcionalista?

Asi ano. A když už se do něčeho pustím, snažím se to dokončit rychle, abych viděl co nejdříve výsledek. Jsem totiž zvědavý.

Jaký brouk je váš nejoblíbenější?

Nemám konkrétního oblíbence, měl by být ale hezky zbarvený. Poučil jsem se v odborné literatuře a v přírodě pozoroval tvary a barvy hmyzích těl. Můj brouk je ale stylizovaný.

Takže to není tak, že si řeknete: střevlíka mám nejraději, toho udělám?

To ne. Brouky mám téměř všechny tvarově stejné. Je to v podstatě tah štětcem. Brouci mi navíc umožňují využít všechny aspekty budování obrazu, tedy barvu, tvar, obsah.

Koho jako prvního jste vyportrétoval pomocí broučích těl?

Byl to Nick Cave, Martin Kippengerger, Mick Jagger, Timonthy Leary, ti kteří měli něco společného s drogami a alkoholem. Pak přišli na řadu kamarádi...

A kdo byl jako poslední?

Prezidenti Václav Klaus a Václav Havel. Ty jsem maloval ovšem z jiného důvodu.

Proč jste si vybral právě je?

Protože se střídali v prezidentské funkci – jednalo se o přechod z jednoho období do druhého. Navíc mi v ateliéru visí jejich plakáty na zdi.

Proč jste si je tam pověsil?

Asi jsem se chtěl vrátit do dětských let a cítit se jako ve školní třídě (směje se). Jak mi tady tak viseli, pozoroval jsem je. Oba mají na fotkách kravaty do červena, podobná tmavá saka, křestní jméno Václav a příjmení na pět písmen.

Který se vám dělal lépe?

Myslím, že víc si je podobný Havlův portrét. Maloval jsem je současně a také jsou vyvedení ve stejných barvách. Původně to ale měl být jeden obraz ze dvou propojených portrétů, jako je to na obálce katalogu k brněnské výstavě Vaškova proměna. Mělo to symbolizovat vývoj či změnu ve společnosti.

Jak byste ta období charakterizoval?

Havel byl filozof a spisovatel, Klaus je ekonom, pragmatik a každý se na společnost dívá z jiného úhlu pohledu. A v té společnosti je to znát.

Chystáte se portrétovat ještě jiné politiky?

Ani ne. To bych mohl vymalovat celý senát nebo parlament! Je fakt, že lidské charaktery se mění, zvlášť to můžeme pozorovat u politiků.

Jeden z vašich posledních projektů se jmenoval Supermarket. V něm nekupíte brouky, ale spotřební zboží.

Fascinuje mě množství. Když nakupuji, hledím do barevných regálů se zbožím a jsem uchvácený. Třeba mražená zelenina. Tolik mrkve, hrášku, celeru! Abych ji mohl malovat, nakoupil jsem jí tolik, že se nám nevešla do mrazáku. Baví mě, že maluji konkrétní věc, která z dálky působí abstraktně a vytváří i určitý ornament.

Na jednom obraze kupíte televizory.

Nedaleko mého ateliéru bydlí kluk, který je sběratel starých televizorů a rádií. Umí opravit snad každý model, který byl kdy vyrobený. Když jsem poprvé uviděl jeho byt, kde má ty staré přijímače navrstvené až ke stropu, fascinovalo mě to zmnožení. Obraz je téměř věrný jedné jeho stěně.

Takže vás nakupování v supermarketu baví?

No, řekněme, že vždycky když jsem "na place", trávil bych tam určitě dlouhou dobu. Žena je ovšem v nakupování rychlá, takže když já "korzuji", brzy mě žene k pokladně.

Některým lidem naopak supermarkety vadí.

To taky chápu. Nákupy tam nemají osobní kouzlo. Než jsem se přestěhoval, chodil jsem léta nakupovat do jedné večerky, a to mě vyloženě bavilo. Vystát frontu, popovídat s prodavačkou,... Tady, kde bydlím teď, žádný obchůdek blízko není, takže mi zbývají supermarkety. Anonymně odevzdám pokladní kartu, zaplatím, zaparkuju košík – není to ono. Ale stejně mě něčím fascinují. Asi také ten stereotypní pohyb lidí, styl nakupování, jízda s vozíky, nakládání a

vykládání zboží...

Takže vás fascinuje množství?

Ano. Třeba dav při pohřbu papeže mě fascinoval. Ta změť lidských těl. Jakmile někde vidím vyfocenou nějakou množinu, nemusí být jen lidská, tak si ji hned vystřihnu. Potom z nich dělám koláže, ve kterých věci dostávají nové významy. Lepím výstřižky do sešitu a někdy k nim připisuji různé věty, citáty, úryvky z reklam.

Vám se to množství lidí líbí? Neuvažoval jste třeba o odchodu z města?

Na fotografii se mi líbí, jinak dav nevyhledávám. Bydlím totiž na okraji Prahy. Tady je docela klid.

Třeba i od reklamy?

To ne, ta je všude. Na televizi se moc nedívám, takže tam mě ani nevadí, ale okolo silnic je jí moc. Stejně tak na domech – pomalu už pod reklamami nejsou vidět fasády. Lidem to snad už ani nepřijde. Nemají peníze, tak si na barák nechají dát plachtu a při okopávání zahrádky koukají na reklamu.

Právě. Reklama, stejně jako supermarkety, se stávají běžnou součástí našeho života.

A nejvíc je to vidět u dětí. Ty se na televizi dívají víc než já a často vykřikují zpaměti celé reklamní slogany. Je neúměrně moc reklamy. Brzy si s ní zaneřádíme celou republiku. Vytáčí mě ohromné reklamní plochy v přírodě, kterými překryjou třeba půl lesa nebo naruší krásný horizont! Benzínové pumpy rostou jako houby po dešti, neskutečné množství zboží, které není možné skoupit, mnoho informací, které není možné vstřebat, mnoho lidí ve městech... Všeho je moc a to všechno se hemží před očima. Asi i tohle hemžení mi připomíná broučí rej a brouky, které maluji.

 

V Praze, červen 2005