Kateřina Tučková a RF

Roman Franta

 

Malíř a fotograf Roman Franta (1962) měl být původně ekonomem nebo chemikem, hrál hokej a tenisu se věnoval vrcholově. Od počátku devadesátých let, kdy byl přijat ke studiu na pražské Akademii výtvarných umění, se stal jedním z nejznámějších českých výtvarných umělců. V letech 1993-94 studoval v San Francisco Art Institute, v roce 1995 získal 1.cenu za malbu v  Evropské soutěži SBC v Londýně, 1997 byl finalistou ceny Jindřicha Chalupeckého, 2001 získal ocenění za 4.místo na Bienále současného umění v italské Florencii. Absolvoval několik zahraničních stáží, sympozií a vzdělávacích pobytů. Jeho práce v září reprezentovaly Českou republiku na celoroční přehlídce evropského umění v Irsku nazvané Enlargement Project. K vystavení svých děl byli osloveni umělci z deseti nově přijatých států EU.

 

Tvoje obrazy jsou velmi dobře identifikovatelné. Pokud na nich není změť předmětů, potravin nebo zvěře, je na nich jistě jeden z tvých pověstných brouků. Jaké byly reakce irského publika na hmyzí svět?

Musím říct, že mě potěšilo jak lidé reagovali, jak oceňovali mé práce a nápady, u obrazů i u fotografií. Bylo publikováno několik pozitivních článků v novinách a stále dostávám vřelé maily od návštěvníků výstavy. Na takové reakce nejsem u nás zvyklý. Irové jsou asi víc otevření, jsou komunikativnější. Na vernisáži jsem musel mnohokrát vysvětlovat obsah mých dvojitých fotografií, kde a jak vznikaly, své záměry … na to, že jsem vystavoval fotografie v tomto rozsahu vůbec poprvé, jsem takový zájem a množství otázek nečekal.

 

Jak se liší Roman Franta-fotograf a Roman Franta-malíř? Je pro něj fotografie stejnou prioritou jako malba, nebo je vedlejším produktem?

Dá se říct, že fotografie je souběžným produktem a fotografování je spíše relaxací. Nefotím jen principy zmnožení, ale daleko širší a rozmanitější spektrum motivů než maluju. Vidění zůstává malířské, intuitivně řeším kompozici a přemýšlím o barvě, kterou buď potlačím nebo naopak zdůrazním. Počátky mé fotografie jsou někde u přírodní struktury a detailu. Postupně jsem se dostával k architektuře a nakonec i k figurativní fotografii a portrétu. Fotografované předměty a motivy předem neinstaluju. Hledám neobvyklé situace nebo je vytvářím spojením dvou fotek. Je v nich často i určitá symbolika, nadsázka a ironie. Fotím hodně při cestách v zahraničí, kde si píšu deníky, kreslím v nich a dělám koláže.

 

Podle seznamu absolvovaných stáží a pobytů jsi od poloviny 90.let stále alespoň jednou ročně na cestách. Co, nebo kdo, tě v jejich průběhu nejvíc oslovil(-o)? Přivezl sis nějakou výraznou inspiraci nebo vzor?

Vzory nějak "nevozím". Obdivuju a líbí se mi určité věci, které asi ovlivňují a formují mou tvorbu, ovšem to se odehrává podvědomě. Hltám všechno, co potkám, ve městě, v přírodě, v muzeích a galeriích, co mě něčím

zaujme a osloví. Dokonce mě v tom fotografování i svým způsobem zdržuje. Inspiraci nehledám, ta se dostává samovolně pod kůži. Nemusí se objevit hned, ona si sama řekne, kdy chce zpracovat. Inspirace naskočí třeba právě při jiné činnosti, ale zkušenostmi je obohacena a dostává individuální směr.

 

Co tě fascinuje?

Množství, dav, množina čehosi… cítím v tom velkou sílu, ať pozitivní nebo negativní, i určité nebezpečí, varování. Jako když stojíš uprostřed davu lidí na koncertě, na náměstí při sametové revoluci nebo v zatáčce na automobilové rallye. Je to tak trochu adrenalin, nemáš jistotu, jak to s tebou v davu dopadne. Stejně nevím ani já, jaký bude výsledek, až tu množinu domaluju.

 

A co nebo kdo je ti nejbližší z českého výtvarného prostředí? Vyšel si z ateliéru B. Dlouhého a A. Veselého …

Po revoluci, kdy tehdejší rektor Milan Knížák umožnil studovat na AVU až sedm let, jsem toho využil. Tři roky jsem byl v malířském ateliéru u Bedřicha Dlouhého, tři roky v ateliéru monumentální tvorby Aleše Veselého a jeden rok jsem studoval v rámci výměnného programu v San Francisco Art Institutu.

Co se týče našeho výtvarného prostředí, tak mě zajímá i celkový vývoj české scény, který právě určuje originalita přístupu jednotlivců, namátkou Mistr Theodorik, J. Čapek, Fr. Kupka, J. Šíma, B. Kubišta, Zd. Pešánek (světelné objekty), Vl. Boudník, M. Medek, Zd. Sýkora, M. Mainer…, je jich samozřejmě hodně. Naopak mě iritují plagiáty převzaté z venku, vydávající se za českou originalitu, která je pak trapná a především nemá patřičné charisma. Samozřejmě, kdo se neorientuje v evropském či světovém umění, nemůže to zcela rozpoznat.

 

Kdo dělá plagiáty převzaté z venku a vydává je za českou originalitu? Klidně jmenuj, vytiskneme jména citrónovou šťávou, budou viditelná jen po očouzení…?

To je každého věc, jak ho vlastní tvorba uspokojí.

Mě zajímá něco nového, fascinuje mě dobrý nápad a jeho zpracování. Myslím, že jde také o to, alespoň o trochu posouvat pomyslné hranice, a to v jakémkoliv oboru. Proto by mě v žádném případě neuspokojovalo dělat něco, co už jsem viděl, cítil bych se jako druhý. Zákonitě by muselo dojít k frustraci a marnosti.

 

Od roku 1997 sám vyučuješ jako odborný asistent v ateliéru M.Rittsteina na AVU. Jaké to je být v opačné roli a jaké je vést skupinu mladých malířů?

Po ukončení Akademie si mě nechali v ateliéru kresby, v tzv. přípravce. Tady jsem učil čtyři roky, ale byla to víceméně rutinní práce. Až v roce 2001 jsem prošel konkursem do malířského ateliéru Michaela Rittsteina. Od té doby je to něco úplně jiného. Mimo hlavní rámec ateliérové výuky vymýšlíme a realizujeme zájezdy po evropských muzeích a galeriích... v současné multimediální době je velmi důležité, aby studenti měli dostatečný přísun informací a dokázali zařadit věci do souvislostí.

 

A do jaké míry je možné zasahovat studentům do jejich tvůrčích postupů? Nestřetáváte se někdy?

Ateliérová výuka je takový psychologický výzkum osobností. Je umění říct názor na studentské práce tak, aby autor nebyl deprimovaný a přesto dostal potřebné informace, naučil se technologické postupy, malířské techniky, a přitom nepopřel svou osobnost a pak to všechno "vrhnul" do tvorby.

K mírným střetům samozřejmě dochází, každý umělec (i student výtvarné školy) je více nebo méně egoistický a ješitný, a to na svou práci i osobnost. My se snažíme citlivým způsobem předávat malířské i životní zkušenosti tak, aby výtvarně neomezovaly tvorbu a umělecký vývoj studenta. Z vlastní zkušenosti vím, že až později, třeba až po absolvování školy, naskočí některé podstatné informace získané ze studií. V průběhu školy student je, nebo měl by být, svým způsobem rebel … má si vyzkoušet různé polohy tvorby a účelově může jít třeba i proti názoru pedagoga. Tím nemyslím truc, ale záměrné vymezování se k názorům. Jen tak si ověří své schopnosti a rozpozná, kudy se chce ve své budoucí tvorbě ubírat.

 

Vystavuješ pravidelně několikrát ročně na samostatných výstavách, na těch posledních se vždy objevoval brouk. Kam jej lze ještě posunout? Máš v plánu se jím ještě zabývat?

Asi před dvěma lety jsem s broukama skončil (asi na rok), abych zjistil, že jsem téma nevyčerpal. Nejde v podstatě o brouka jako manýru. Pracuju s ním v různých obsahových a výtvarných rovinách. Místo figury používám brouka. Je to jako když Lucien Freud maluje celý život lidi nebo konceptualista Roman Opalka si „odpočítává život“ tím, že vpisuje do obrazů, ve vzestupné řadě, jen číslice. Mám pořád hodně nápadů, cítím v tom tématu velké rezervy a navíc tělíčko brouka je pro mě optimální výtvarný prostředek. Souběžně maluju i jiné obrazy, které tak často nevystavuji.

 

V kompozici obrazu často používáš i textualitu, proč? Myslíš, že někdy obraz neřekne tolik co slova, nebo je v tom nějaká míra konfrontace sděleného slovem s obrazem?

Samozřejmě obraz je obraz a plní svou vizuální roli. I písmo může být výtvarně vděčné, ale já s ním nepracuju zase tak často a samoúčelně. Použil jsem jej v návaznosti k mé stávající tvorbě. Obsah textů je ze života říše hmyzu s odkazem k lidskému konání.

 

Co bys dělal, kdybys přestal malovat?

Určitě by se něco našlo, nebo bych si něco vymyslel. Nejsem ten typ, který jen maluje, i když v ateliéru trávím nejvíc času. Důležité je prostředí a alespoň mírná radost ze seberealizace. Všude se dá spustit kreativita.

 

Jsi na vrcholu kariéry, čeho bys toužil dosáhnout ještě víc?

Mám něco za lubem…

 

Co?

Uvidíme!

 

Co tě motivuje?

Poznávání…

Přichází u tebe po velkém úspěchu poločas únavy?

Ten přichází v pravidelných vlnách a je to celkem přirozené. Jsou období, kdy se vystavuje, pak se připravují nové věci a jsou chvíle, kdy se odpočívá a relativně se nic neděje. Průběžně mě ale obklopují i drobné radosti, např. při práci v ateliéru a samozřejmě i při jiných činnostech. Nebazíruji na velkých úspěších, i když jsou příjemné. Navíc přicházejí, když je člověk nečeká. Někde jsem si poznamenal rčení, mám dojem, že je z východní filozofie: „ Když chceš chytit kouř, rozplyne se, když ho nečekáš, zahalí tě“.

 

A co tvůrčí krize? Jak se projevila u tebe?

Vyloženou, dlouhotrvající tvůrčí krizi jsem nezaznamenal. Asi mám štěstí nebo je to tím, že dělám víc věcí najednou. Mám rozpracováno několik obrazů, které postupně dokončuju, mezi tím fotím, kreslím, dělám koláže, píšu … krize se u mě projevuje tím, že nevím co dřív ...

 

Co proti případným obdobím bez nápadů děláš?

Bohu dík, nevím o čem je řeč

.

Jak odpočíváš? Odpočíváš?

Relaxuju většinou jinou činností, fyzickou a duševní zátěží např. sportem, v hospodě, četbou … houbaření je také poměrně ideální čistící proces mozku. Dochází při něm k vnitřnímu napětí na čerstvém vzduchu, i k pohybu. Třeba rybaření už pro mě není, chybí u toho pohyb. Moc dlouho nevydržím na jednom místě. Musel bych plout…

Rozhovor Kateřiny Tučkové s Romanem Frantou

 

Praha - Brno, září 2005