Kateřina Klasnová a RF
Roman Franta: Hmyz vždycky přežije
Na AVU jste začal studovat až ve 28 letech. Čemu jste se věnoval před tím?
Hrál jsem tenis, chodil na střední ekonomickou školu, rok pracoval u počítače ve Vodních stavbách, dva roky studoval VŠCHT, dva roky jsem pobýval v kasárnách v Jihlavě, dva roky pracoval v OD Kotva v oddělení sportu a v ekonomickém úseku, dva roky na AVU jako požární technik a mezi tím navštěvoval veřejné kurzy kreslení. Na akademii jsem se dostal napodruhé v roce 1990 k profesoru Dlouhému.
Jak jste dospěl k malbě?
Kreslil jsem si vždycky, to už mě bavilo na základní škole, ale díky sportu jsem se tomu intenzivně nevěnoval. Až na vojně a potom při trvalém přesunu z Tábora do Prahy.
Kdo nebo co vás v oblasti výtvarného umění inspiruje?
Pracuji většinou v cyklech, kratších nebo rozsáhlejších. Inspirace byla pestrá a přicházela z různých stran. Například čínská kaligrafie, příroda, vegetace, drogy, hudba, dějiny malířství, mezilidské vztahy, citáty, reklama, konsum,…
Na počátku vaší výtvarné tvorby jste se pokoušel zachytit obrazy hudbu. Dařilo se?
Mě zajímal především proces tvorby, tedy malby podle hudby nebo zvuku bicích nástrojů. Vizuální výsledek obrazu byl druhořadý. Vznikaly expresivní, gestické obrazy malované na velká plátna pomocí košťat, velkých štětců, klacků, rukou, nohou a vyrobených, paliček. Některé obrazy pak byly více či méně zdařilejší, barevnější nebo temnější, gestičtější i klidnější. Je fakt, že v té době se některé z nich staly součástí soukromých i státních sbírek, takže asi nedopadly úplně nejhůř…
Od expresivního vyjadřování jste přešel ke konkrétním formám. Asi nejcharakteristější je pro vás brouk. Jak přišel nápad s broukem?
Víte, když všechno vymře, tak hmyz vždycky přežije (smích). No, a tak to je s mými obrazy. Ne, a teď vážněji: maloval jsem cyklus přírodních - rostlinných i živočišných - struktur více či méně konkrétních, které postupně přecházely do abstraktnější až monochromní roviny s drobnější strukturou. A když jsem jednou namaloval téměř bílý, op-artově kmitající obraz mnoha zrnek rýže, potřeboval jsem zase dostat do obrazu barvu. Rýži jsem tedy přemaloval barevnými pruhy a přidělal šest nožiček s tykadly. Tím se nastartoval můj nejrozsáhlejší cyklus obrazů pohybující se na hraně mezi abstrakcí a reálem.
Většinou malujete shluky, množiny, ať už brouků, potravin, zeleniny či ovoce. Co vás fascinuje na množství? Energie, kolektivní nevědomí či prosté znásobení jednotek?
Už jsem to někde říkal. Fascinuje mě množství, za kterým cítím velkou energii, která může mít buď negativní nebo pozitivní důsledek.
Namaloval jste i cyklus obrazů vlastní krví. To zní dost hororově, jak vznikaly?
Ač „chlapec“, byl jsem přizván galerií Art Factory na Václavském náměstí k výstavě „Tento měsíc menstruuji“. Pravděpodobně po mně organitátorky chtěly, abych se „emancipačně“ vyjádřil k otázce menstruace. Zajel jsem tedy na polikliniku, přemluvil laborantky, aby mi pustily žilou. Svojí krev jsem potom použil jako médium k malování. Iluzivní broučice lezoucí po plátně tak malovaly krví části výjevů z obrazů Lucase Cranacham, například Venuši, Evu, Tři Grácie, Madonu atp. Protože mi potom ještě docela dost krve zbylo, rozšířil jsem cyklus o další obrazy s motivy mé rodiny, známých, kamarádů,…
Jak se liší Roman Franta jako fotograf a jako malíř?
Neliší, je to pořád jeden a ten samý člověk se stejným viděním. Fotím věci, které jsou samozřejmě tématicky i formálně podobné mým obrazům, ale s tím rozdílem, že fotografie téměř nevystavuji. Nezbývá mi na přípravy a adjustace čas. Fotky ještě třídím a lepím většinou dvě k sobě, čímž občas vznikají zajímavá a překvapivá spojení a někdy fotografie mezi sebou vytváří nové i nečekané, obsahové významy.
Lze podle vás definovat rozdíl mezi uměním a kýčem? Někdo vidí kýč třeba i v tvorbě Milana Knížáka…
Je to obdobné jako v módě nebo u jiných výrobků. Co je moc sladké nebo úplně blbé, nevkusné se všeobecně považuje jako kýč. Ovšem každý z nás má tu hranici jinde. Například jeden řekne, že je to kýč a druhý, že je to postmoderní…Někdo si nadšeně oblékne příšerně barevnou bundu a jiný by v ní nešel ani do sklepa, někdo si koupí domů na zeď obrázek ve zlatém rámečku v supermarketu a tváří se jako vášnivý sběratel umění, atd. Je to také otázka citu, vkusu a především vzdělanosti v oboru. A někdo také s kýčem záměrně pracuje, třeba Američan Jeff Koons a tak, možná v některých případech, uvažuje a provokuje i Milan Knížák.
Jak si myslíte, že jsou na tom Češi s výtvarným uměním – je české výtvarné publikum „gramotné“ např. i ve srovnání se zahraničním?
Myslím, že na tom nejsme všeobecně tak špatně. Nabídka i propagace umění je nyní velká, ale samozřejmě se nedá všechno shlédnout. Někdo je více zaměřen na divadlo, jiný film nebo výtvarné umění. Jsme na tom se sortimentem rozhodně lépe než před revolucí, ovšem neměli bychom se nechávat oblbovat komerční stupiditou.
Nedávno jste vystavoval ve Vídni a v Německu. Jaké jsou reakce?
Výstava ve Vídni ještě pokračuje, až do července 2007. Je to ještě všechno moc čerstvé, abych znal nějaké reakce, ale atmosféra na vernisáži byla příjemná a lidi pozitivní.
Lze podle vás nějak definovat rozdíl mezi „východními“ a „západními“ umělci?
Money a velkorysost.
Učíte na AVU, co si myslíte o současných mladých umělcích, mají šanci se prosadit i v zahraničí?
Šanci mají, ale je velmi těžké navázat správný kontakt. Jedná se i o kus štěstí, s kým se potkáte a jak získáte možnost vystavovat v zahraničí. Nejlepší je asi žít a pracovat venku, ve správném městě a nebo mít aktivního galeristu s přesahem do zahraničí. Navíc dělat originální, původní a autentický věci, aby měly šanci někoho oslovit.
Jak vidíte svou tvorbu do budoucna, co chystáte?
Připravuji úplně nový cyklus obrazů pro dvě mimopražské výstavy. Moc mě baví na tom pracovat a dokonce tenhle rozhovor mě trochu zdržuje a omezuje mou zvědavost nad dalšími kousky (smích) .
Budete v dohledné době vystavovat v Praze?
V Praze chystám výstavu až na příští rok, tedy 2008.
Když zrovna nemalujete, jak odpočíváte?
Já nejvíc odpočívám u obrazů, jinak dřu jak mezek (smích) – seču trávu, hraju tenis nebo na bicí, jezdím na kole nebo na motorce, … Občas kino, pivo, víno.
Roman Franta
Narodil se 3. srpna v roce 1962 v Táboře, od roku 1982 žije v Praze. V roce 1997 absolvoval studium na Akademii výtvarných umění v Praze, během studií rok navštěvoval Art Institute v San Franciscu. Zúčastnil se zhruba 40 samostatných a 80 společných výstav po celém světě – např. v Holandsku, San Franciscu, Londýně, Jihoafrické republice, Irsku, Itálii, Norsku či Mexiku. Získal řadu cen a ocenění, mimo jiné 1. cenu za malbu v Evropské soutěži SBC v Londýně v roce 1995, 4. cenu za malbu v roce 2004 - Bienále současného umění ve Florencii. Jeho díla jsou zastoupena kromě řady soukromých tuzemských i zahraničních sbírek např. ve sbírkách Národní galerie v Praze, Alšovy jihočeské galerii Hluboká nad Vltavou, Swiss bank Corporation v Londýně, Nadace J. a M. Jelínek, Galerie Chromosome Berlín, Zepter Foundation NYC, galerii F. Jeneweina v Kutné Hoře, Nadace současného umění v Praze, Městské galerii Kubus-Hannover.
Od roku 1997 vyučuje jako odborný asistent na Akademii výtvarných umění v Praze.
Kateřina Klasnová, Pražan, léto 2007