Eva Zajíčková a RF

Rozhovor RF s Evou Zajíčkovou (Právo)

 

Obrazy často skládáte z přírodních prvků a tvoříte z nich složité struktury. Vybavuje se mi před nimi dětská vzpomínka. Dívám se do košíku s červeným rybízem a mám chuť do něj ponořit ruku – a stisknout.

Víte, co dělám já? Okolo ateliéru bývají po dešti šneci, ti nejmenší, ještě průsvitní. Posbírám jich hromadu, položím si je na zem – a pak je pozoruji, jak se plazí jeden přes druhého a rozlézají se do všech stran.

Bála jsem se, co řeknete... Zpočátku jste maloval expresivní, abstraktní obrazy. Co se stalo, že vás začala zajímat například obyčejná jablka a do velké míry náhodně utvářenou kompozici nahradily složité struktury? To je přece opačný, racionální přístup k malbě.

V roce 1993 jsem si na studijním pobytu v San Francisku pořídil svůj první lepší foťák. S kamarádem ze Skotska jsme pak cestovali autem po parcích západního pobřeží, hodně jsem přitom fotil, hlavně detaily, struktury. Myslím, že mě k tomu přivedly právě tyto fotografie, i když tehdy jsem se ještě pokoušel o expresivní malbu. Jedním z takových posledních cyklů bylo v roce 1995 TATAKU, 12 obrazů, ke kterým mě inspiroval koncert japonských bubeníků - Tajko Dojo. Po návratu jsem se v Praze spojil s muzikantem Philem Noshiro, který pro mě podobnou hudbu složil a na ní já vytvořil 12 obrazů. Vzniklo z toho i CDéčko.

Celkově, při tomto expresivním způsobu malování jsem sahal i do svých temných míst, maloval jsem dlouho do noci, až jsem se ocitl v situaci, kdy to tak dál nešlo. Bylo to psychicky a někdy i fyzicky náročné. Proto jsem začal hledat nový výraz. Při jedné procházce jsem uviděl na vrcholu kopce husté narudlé křoví, kterým prosvítala modrá obloha –vznikl  tak první obraz založený na přírodní struktuře. Dokonce jsem za něj dostal jakousi cenu v Londýně.

Temné období skončilo. Následovala jablka, mandelinky, hadi a objevili se brouci, které jsou z vašich přírodních cyklů zřejmě nejznámější. Všechny vypadají, že to jsou obyčejné, až důvěrně známé věci z vašeho okolí. Nebo si je vybíráte z jiného důvodu?

Například jablka jsem potkal vysypaná ve strouze u cesty, takže do velké míry je to tak. Ale třeba brouky jsem nikdy nechoval. (smích). Pak následovaly i reklamní letáky a obyčejné věci kolem mě. Samozřejmě to není tak jednoduché. Jednou jsem namaloval rýži, dodnes asi moje nejsvětlejší struktura, téměř monochrom. Nejprve jsem rýži namaloval konkrétně, více realisticky, ale obraz působil staticky, tak jsem ho začal překrývat světlými tahy štětcem, lazurami a najednou vznikl zvláštní efekt, kdy se plocha opticky rozechvěla. Přemýšlel jsem, jak toho docílit znovu, jinak a s jinými výtvarnými prostředky. Napadli mě právě brouci, protože jejich nožičky by mohly rozrastrovat plochu a celou strukturu tak zjemnit. A hlavně – mohl jsem volit jakoukoliv barvu a zkoušet různé kombinace a efekty. Vybral jsem si je tedy čistě jen z výtvarného hlediska. Následné obsahy se do toho dostávaly samy.

Teď si ale vzpomínám, že úplně první obraz založený na struktuře byl poskládaný z vlajek celého světa – „Lovely Group“. Zkoušel jsem tehdy, jak to dopadne barevně, když je budu řadit podle abecedy. Zdálky to působilo jako čistě abstraktní obraz, ale zblízka tam byly konkrétní symboly.

 

 

 

Tento koncepční přístup, s kterým se vytrvale zabýváte formou obrazu, jste neopustil. I ty divácky tak vděčné brouky skládáte do složitých geometrických mřížek, někdy s nimi vytváříte pop-artově laděné portréty. To spojení s lidskou tváří ale působí docela morbidně. Je to pro vás důležité?

Ta morbidita ne, spíše to mělo být ve smyslu halucinogenním. Když jsem si vybíral lidi, které budu portrétovat, tak jsem zvolil třeba ty, kteří měli zkušenosti s drogami, dělal jsem Timothy Learyho nebo Nicka Cavea.

Taky jsem ale třeba portrétoval své přátele – a tehdy malování bylo pro mě spíše meditací nebo přemýšlením o dotyčném. Namalovat takový obraz totiž trvá dost dlouho, tak mám spoustu času přemýšlet.

Právě vystavujete v Českých Budějovicích svůj nejnovější cyklus Super Market - to je téma, které nabízí vlastně další variantu hromadění.

Zajímá mě to nesmyslné uspořádání zboží v obchodech a na reklamních letácích, které nám cpou do schránek. Můžete si koupit například prasečí hlavu a hned vedle vyzkoušet zimní bundu, nabízejí vám ovoce a zároveň plavky…

Zaujalo mě, kam až dospěl váš zájem o přírodniny. Od pomerančů a chilli papriček, které si v zimě zapůjčili kurátoři výstavy Perfect Tense, jste se právě dopracoval k mochovské zelenině. Pozoruhodná je i obývací stěna T. Knížete, sestavená ze starých televizorů. Takový soukromý chrám konzumu...

Ten obraz jsem si nevymyslel. Nedaleko mého ateliéru žije mladý kluk, který je sběratel starých televizorů a rádií a umí opravit snad každý model, který byl kdy vyroben. Když jsem poprvé uviděl jeho byt, kde má navrstvené staré bedny kolem dokola až ke stropu, fascinovalo mě to úžasné „namnožení“. Můj obraz je téměř věrný jedné jeho stěně. Po Tomášově korekci jsem prý ale udělal jednu anténu někde jinde /smích/.

Jakou roli ve vašich obrazech hraje humor a ironie? Někde je cítit jen nepatrně, jinde to hraničí se sarkasmem. Už ten obraz poskládaný ze skupiny vlajek jste nazval Lovely Group...

Humor v obrazech není pro mě tolik podstatný, ale občas se objeví. Brouci často vypadají hravě, ale to vychází spíš z jejich stylizace. V každém obraze řeším nějaký malířský nebo tématický problém a to je pro mě nejdůležitější.

Každý nápad rozvíjíte v cyklech, ale vždy jsou to obrazy, anebo instalace. Proč ne třeba i videa nebo net art? Zabýváte se strukturami, to si přece o využití počítače docela říká.

Zatím k tomu nemám důvod. Málokterá videa se mi líbí, některá ani nedokoukám do konce. Loni jsem viděl na Bienále v Benátkách „malířské“ video od Gobera a to se mi líbilo celé. Byl to ale spíš film o proměně obrazu, jakási animace. Mám rád originální věci s myšlenkou, nápadem –  a bez zbytečné, samoúčelné techniky. Nemám vztah ani k počítačům, ani internetu. V hlavě nosím animovaný film už dost dlouho, ale nejsem schopen ho zrealizovat.

Nejméně padesát let převládá čas od času mezi výtvarníky a kunsthistoriky pocit, že malba je mrtvá a současnosti nestačí. Co si o tom myslíte?

Samozřejmě, že se v umění využívají nová média a zkouší nejnovější technologie, ale souběžně se i maluje. Nanejvýš se obrazy budou méně vystavovat - na úkor nahromaděných televizí :-) J

 

Praha, 2004