Přelet

Přelet

 

Chceme-li proniknout do obrazů Romana Franty, není to až tak složité, pokud jsme vybaveni dostatečnou možností vnímání a pokud jsme nerezignovali na malbu jako medium, které v současném přetechnizovaném světě jakoby přežívá někde v ústraní. Myslím tím především velké oficiální přehlídky umění jako je například Bienále v Benátkách.

Prvořadou úlohu sehrává u obrazů Romana Franty především materie obrazu – barva. Již od devadesátých let, kdy Franta vstupuje na českou výtvarnou scénu cyklem „Tataku“ , bylo zjevné, že se objevuje další malíř, který si „lebedí“ až v expresivním gestu s bohatým barevným koloritem, a kterého zajímá především “velká malba“, řešení základních otázek stavby obrazu a ne žádné experimentování. Experimentování se týká druhé složky obrazu-obsahu. Zde si Roman Franta hledá, či pro sebe objevuje témata, většinou rozpracována v obšírných cyklech. Cykly umožňují uchopení dané tématiky až s obsedativní přesností. Franta se snaží „onen problém“ postihnout ve všech možných polohách. Snaží se ho vysát z jeho obsahovosti. A právě zde se objevuje Frantova záliba v množinách. Protože i cyklus je množina.

 

Pro sérii velkorozměrových pláten s fragmenty obrazů „velkých mistrů“ nazvaný „Čí jsou dějiny umění“ to není ještě natolik příznačné. Franta vyjímá z obrazů „mistrů“ jednotlivý detail, který zvětšením přepracovává ve svoji novou kompozici a v duchu postmoderního diskursu mu vdechuje nový život, nyní již nezávislý na původním prostředí vzniku. Staré dějiny se stávají novými dějinami. Tento princip realistického portrétování využívá i ve své další tvorbě, kdy tématem se stává např. agavé, fitonie a další flora.

 

Jedním z dalších důležitých období je období „broukařské“. Zde již Franta strukturuje své broučí jedince v přirozené i nepřirozené útvary, které buď umísťuje do přísného geometricko-barevného obrazce a nebo je nechává volně se pohybovat po obraze. Při troše fantazie se může zdát, že se jedná o velké broučí mejdany. Vznikají tak velmi zajímavé obrazy, kde výše zmíněný tvůrčí princip vytváří s obsahem (např. vlastní portrét, portrét N. Cave) až tajuplné rituální obrazce.

 

Princip detailního a realistického zpracování tématu s množinou využívá Roman Franta nejen při svých hrách s brouky, ale i při dalším portrétování jablk, rýže, plechovek, lahví, vajglů, bonbónů apod. V posledních cyklech se Frantova malba stává znova uvolněnější a vzdušnější. Zdá se, že detail již není tak realisticky zpracován.

Ale u Romana Franty jde především o malbu.

 

Dan Merta, úvodní slovo,

srpen 2001, Galerie Millennium, Praha