Podivný svět

Podivný svět

 

Roman Franta patří ke generaci, která se výrazně prosazuje od počátku devadesátých let a která se rázně osvobodila od zátěže předešlého období. Za poměrně krátkou dobu uskutečnil již řadu samostatných výstav. Zúčastnil se i množství skupinových projektů, má za sebou několik inspirativních studijních cest. Současná expozice uskutečněná ve Vision Centru, v rámci Enlargement projektu, v irském Corku se skládá ze dvou částí a proniká ještě i do městského prostoru akcí Lovely Group.

 

Návštěvníci se tam setkají s dvojitými fotografiemi a také s obrazy. Obě nejvýraznější oblasti autorovy tvorby jsou si svým způsobem blízké, vycházejí z jeho vnímání našeho prostředí, ve kterém si všímá obyčejných věcí, s nimiž denně přicházíme do styku a jež nás obklopují, takže je nakonec takřka nebereme na vědomí. Roman Franta reaguje na skutečnost, jak nám věci slouží a přitom nás mnohdy svým způsobem ovládají a pohlcují, jak se objevují v nepřeberných variantách a nespočetných proměnách. Do jeho představ se promítá absurdita současné doby s jejím neúprosným vrstvením informací všemi možnými prostředky od rádia přes televizi až k nepřehlédnutelným obrovským bilboardům. Fascinuje ho současný životní styl. Ten je na jedné straně složitý, protože v našem rozhodování panuje skoro bezbřehá svoboda v tom, co uděláme a jakým směrem se vydáme. Na druhé straně je v některých ohledech primitivní a povrchní, protože je těžké se zorientovat v tak složité situaci, v jaké se dnešní svět nachází.

 

Roman Franta se v jedné části budovy Vision Centra představil řadou obrazů převážně z posledních let. V malbě prodělal složitý vývoj od akčních obrazů, které vznikaly při poslechu hudby a do nichž zasahoval nejrůznějšími, většinou nepříliš obvyklými způsoby.

Později mu pomohly vlastní fotografie, aby se v malbě zabýval motivy, s nimiž se můžeme setkat v supermarketech nebo ve výlohách. Zaujaly ho třeba různé druhy ovoce a zeleniny, maloval množiny jablek, poměrančů nebo paprik a docházel postupně ke stále drobnějším strukturám. Svou bizarností na něj zapůsobil svérázný životní prostor sběratele a opraváře starých televizí, kde přístroje vyrobené v různých obdobích a umístěné na poličkách zaplňovaly celé stěny. Jedna z nich se stala námětem obrazu. Malíř postupně dospěl i k broukům, jejichž prostřednictvím dokáže vyjádřit nejrůznější představy. Staly se pro něj typickým výrazovým prostředkem. Někdy pronikají obrazovým prostorem jen na některých místech. Jindy jsou naopak jejich tělíčka uspořádána v jasně určeném rytmu. Tvar zůstává v podstatě stejný, jen se obměňují vzory na krovkách a barevné vztahy. Samozřejmě se do obrazů promítá všudypřítomná grotesknost a ironie, s níž jsou vyjádřeny různé situace a příběhy (Zrada, 2005, Shora, 2000). Brouci někdy jen nenápadně vystupují z abstraktně ztvárněné struktury či imaginární krajiny, jindy jsou stavebními kameny konstrukcí či symbolů.

Obrazy doprovázejí také nápisy, které zpřesňují jejich sdělení a významy. Pomocí brouků vytváří Roman Franta často velmi výstižné portréty. Působivá byla třeba proměna Václava Havla ve Václav Klause, která značila posun v dobovém myšlení, ústup od idealistické filozofie k pragmatismu a neúprosnosti života ovládaného a poměřovaného hlavně penězi. Brouci tvoří někdy barevné struktury, které přirozeně přecházejí jedna do druhé nebo jsou ohraničené geometrickými tvary či jen barevně odděleny přetnutím plochy. Těla brouků proplouvají také podivnými barevnými krajinami a zahradami. Roman Franta někdy vytváří i parafráze na kresby a obrazy starých mistrů, s lehkou ironií vytvořil vlastní variantu Mony Lisy, jako už ostatně před ním (ovšem odlišným způsobem) řada dalších umělců uplynulého století. Právě to zřejmě byla výzva zvládnout téma po svém. Některé obrazy se blíží informelu propojenému prostřednictvím brouků se symboly. Jiné připomínají sbírky přírodovědeckých kabinetů, i když se jednotlivé exempláře od sebe tvarově nijak neodlišují. Roman Franta nemaluje konkrétní brouky, nejde mu v žádném případě o entomologickou přesnost. Stávají se součástí nápisů, nahrazují v nich písmena, vstupují do instalací utvářených z figurín a dalších předmětů. Vstupují i do neodadaisticky cítěných objektů. Dotvářejí povrch byst, ve formě samolepek jsou rozsety na popelnicích nebo na výlohách a prosklených čekárnách autobusů, takže zasahují do veřejného prostoru.

V tzv. dvojitých fotografiích, které obsadily vestavěné patro Vision Centra, se vždy spojují dva blízké nebo naopak zcela rozdílné či dokonce protikladné motivy, takže je vnímáme zcela novým způsobem. Roman Franta se inspiruje dnešním životem v celé jeho rozmanitosti a proměnlivosti, všímá si drobných detailů i celkových pohledů do krajiny. Někdy dokáže určité místo přiblížit spojením s naprosto odlišným prostředím, čímž vznikne zvláštní napětí. Často vybírá momenty typické pro nějaké prostředí. V některých případech jde o nadsázku a ostrou ironii nebo o lehký laskavý humor a hravost. Do dvojitých fotografií samozřejmě vstupuje kritika stavu dnešní společnosti. Autorovi v nich jde také o jakési deníkové záznamy. Prolínáním různých světů vyjadřuje své vlastní postoje k přírodě i k civilizaci. Obsah se přirozeně spojuje s formou, angažovaná hra s motivy ztvárněnými s vytříbeným smyslem pro uspořádání obrazové skladby. Prolínají se tu různé časy – dávná historie s dneškem, bezstarostná naděje mládí s odevzdaností a nemohoucností stáří, různé kulturní tradice. Některá spojení působí velmi křehce a rozdíl mezi dvěma situacemi či příběhy je těžko znatelný. Jindy autor vnímá stejnou krajinu nebo město zároveň ze dvou diametrálně odlišných pohledů. Také se charakteristický detail může doplňovat s panoramatickými záběry. Často mají fotografie romantické ladění, vyvolávají představy neznámých dálek. V dalších případech se v nich zase setkáváme se syrovou, ničím neokrášlenou skutečností.

 

Tato deníková metoda má zvlášť v našem prostředí, které se stává křižovatkou rozmanitých vlivů, přicházejících z různých stran, silnou tradici. Snad nejdůsledněji ji rozvinul Jiří Kolář, který na jejích možnostech do značné míry postavil svou tvorbu. Sbíráním příbuzných motivů a jejich spojením třeba až po létech na něj navázal Michal Cihlář. Roman Franta ji využívá s osobitou invencí. Je totiž schopen citlivě vnímat stále nové podněty a objevovat jejich nečekané souvislosti. Jeho projev je výrazný, přitahuje naši pozornost, ale nevnucuje svá řešení, není agresivní. Pouze nabízí možnosti, jak chápat okolní prostředí, jak vnímat situace, kterých si všimneme teprve tehdy, když je autor vřadí do neobvyklých a nečekaných vztahů. Závěrem zbývá zdůraznit, že organizátoři iniciovali jeho účast na této mezinárodní přehlídce umění. Zřejmě je prostě zaujal názor typický pro střední Evropu, v níž má takovou tradici symbolismus a v níž se tak různorodě rozvinula koláž, úzce spojená s každodenními záznamy a jejich řazením v deníkovém chápání výtvarné (a nejenom výtvarné) práce.

K výstavě je vydán poměrně výpravný katalog.

Jiří Machalický, Ateliér 2005