Jiří Machalický a RF

Sex, politika a Brouk Pytlík

 

Roman Franta je hlavně malíř, ale zabývá se také fotografií a objekty nebo instalacemi. Do 24. ledna vystavuje své nové obrazy v pražské Nové síni. Pracuje v nich s nadsázkou a ironií, v jinotajích vyjadřuje absurditu současné doby. Do jeho tvorby se dostává i politický či sociální aspekt, najdeme v nich však i odkazy k takovým figurkám, jako je Brouk Pytlík s jeho komickou domýšlivostí. 

 

Jak souvisí sex s politikou, může ji ovlivnit?

Určitě na ni působí,  vliv žen na politiky je výrazný, ženy v podstatě řídí světovou politiku přes svoje muže, dodávají jim sebevědomí a tlačí je před sebou. Vr rámci výtvarného umění  jde v tom směru o vyjádření groteskního pohledu, o zdůraznění obsahu a myšlenky.

 

Je pro vás malba kromě jiného taky terapií, pomáhá vám utřídit názory na dnešní společnost?

Ano, v podstatě jde o terapii, když člověk pracuje, tak daleko intenzivněji přemýšlí, třídí si myšlenky, ujasňuje si vztahy a souvislosti, s něčím se vypořádává. To je v umění normální.

 

Jak jste vlastně v předchozím období dospěl právě k tématu brouků?Jde o metaforu naší společnosti?

Lidé nejdřív vnímali moje obrazy dekorativně, pop artově. Ale mě vždycky zajímalo, jak se k sobě chováme.  Broučí hemžení vyjadřovalo vztahy, které jsou pro komunikaci velmi důležité. Jinak se každý chová, když je v davu a jinak, když je sám.

 

Navazuje vaše současná tvorba, kterou právě prezentujete v Nové síni, na ranou uvolněnou malbu?

Určitě, v této fázi jsem se do malby snažil dostat všechno, čím jsem zatím prošel.  Zkoušel jsem abstraktní malbu, pak jsem došel k figuraci. Pro broučí období, které se nakonec protáhlo na deset let, je typicklá trpělivost. Ale všechno se nakonec vyčerpá, Chtěl jsem teď do malby dostat všechny zkušenosti, podmalba je často úmyslně nesourodá s horní vrstvou. Můj projev je teď uvolněný, zajímá mě gesto, zaznamenání energie. Jde mi o spontánnost vycházející z kresby.  V současnosti jsem vlastně od začátku přes brouky uzavřel jakési kolečko. V mé nynější malbě se dá najít všechno, k čemu jsem v průběhu času došel.

 

Jak na vás působí každodenní setkávání s mladými lidmi – se studenty?

Mám rád prostředí Akademie, znám ji z období hned po revoluci, kdy tam panovala euforie.  Tehdy se pracovalo s velkým nasazením, všichni jsme chtěli z této atmosféry těžit. Vážili jsme si toho, že jsme se do školy třeba už jako starší vůbec dostali. Dneska jsou často ateliéry poloprázdné, ale je jiná doba, studenti se leckdy musí sami živit. Rád konfrontuji či srovnávám své názory s názory mladých lidí. Sleduji způsob myšlení nastupující generace, to člověka osvobozuje od jeho zavedených zvyklostí a rituálů. Když je malíř sám v ateliéru ponořen do tvorby, tak dochází po čase k riziku, že se přestane vyvíjet. Důležité jsou pro mě společné zájezdy za uměním, pak o našich dojmech se studenty diskutujeme. Hrozně důležitá je zpětná vazba. I když člověk neučí, měl by se setkávat s mladšími umělci.

 

Ovlivňuje vaši malbu hudba , kterou posloucháte nebo rytmus bicích, na které sám hrajete?

Hodně poslouchám rockovou a alternativní hudbu, Rádio 1, kde každý dýdžej preferuje jiný styl. Mám rád bicí, to je pro mě uvolnění. Když začínám malovat obraz, tak si nejradši pouštím něco energického, pak už třeba něco lehčího. Líbí se mi hodně kapel, například Nine Inch Nails s jejich vynikajícím zpěvákem Trentem Resnorem. Ale maluju i bez hudby, jen potřebuju být určitým způsobem naladěn.

 

Působí na vaši malbu fotografování, kterému se také celkem pravidelně věnujete?

Vlastně nepůsobí, ale někdy fotografie použiju. Mám třeba vzpomínky na určité místo, někdy je využívám jako pozadí obrazu. Z fotek jsem vlastně vytvářel koláže, skládáním různých motivů a jejich vzájemnou konfrontací či srovnáním se se objevují dosud skryté významy. Metodu koláže využívám i v obrazech, někdy staré obrazy přemalovávám a část využiju pro nový obraz. Náhodná setkání starších a nových motivů mě zajímají, spojují se tak různé časy, vznikají vztahy, na které bych jinak nepřišel.

 

Dřív přežíval názor, že je sport s uměním skoro neslučitelný.Ale dnes se sportu věnuje až překvapivé množství výtvarníků. Může sport ovlivnit umělecký projev?

Spousta umělců se trochu stydí, že se věnuje sportu. Je to ale jedině výhoda, Sport s sebou přináší soutěživost, což se sice s uměním neslučuje, ale třeba i díky sportu se člověk snaží dosáhnout dokonalosti. Asi nemůže ovlivnit způsob myšlení. Mě osobně baví hrát tenis, vyčistí to hlavu.

 

Jak vidíte budoucnost malby a nových médií?

Myslím, že jde o vyrovnané disciplíny. Nová média užívají složitější technologie, malba je asi nejupřímější, promítá se do ní všechno. Malbou lze ovšem vyjádřit cokoliv, stejně jako novými médii. Na něco se však hodí víc nové technologie, k vyjádření určitých představ zase klasičtější prostředky. Jen jde o to zvolit ty správné.

 

Jaká je podle vás nastupující generace, v čem vidíte její přednosti i nedostatky?

Pro mladé umělce je typické běžné užívání nových médií. Většinou dokonale ovládají různé počítačové programy, otevírá jim to široké pole možností. Ale jejich tvorba je někdy až příliš komplikovaná, takže se v ní nemusí vyznat ani umělec, natož lajk. Mnozí by měli by pracovat sdělněji, mít na zřeteli, že jeich projev by měl být srozumitelný pro diváky. Když procházíte výstavou, tak vás vždycky zaujme něco, co je hned čitelné, co nepotřebuje další vysvětlení. Někdy je v projevu mladé generace těžko rozpoznatelná hranice mezi uměním a komerčním využitím. Některé věci se uměle povyšují na umění jen tím, že jsou prezentovány v galeiích.

 

Jaké jsou šance českého umění prorazit ve světě, v tvrdé mezinárodní konkurenci?

České umění je na dobré úrovni, jen je obtížné prosadit se na zahraničním trhu. Konkurence je na veletrzích velká, zavedené galerie si konkurenci mezi sebe nepustí. Spíš se v několika případech stalo, že naše autory zastupují zahraniční galerie (Zdeněk Sýkora, Jiří Kolář, Ján Mančuška, …). Hned po skončení komunistického režimu, v období zvýšeného zájmu,  se podařilo prorazit několika osobnostem ze zemí střední či východní Evropy.

 

Neodvádí až nepřeberné množství infpormací mladé lidi od soustředěné práce?

Každý si musí uvědomit, co vlastně chce, to je každého věc. Lze se věnovat jen umění nebo také umění ve spojení s politikou. Zdá se mi, že se někdy bereme příliš vážně, chce to odlehčení. Je důležité pracovat svobodně a upřímně, přirozenost se ale musí obohatit zkušeností a znalostí.  Některá díla se mi zdají zbytečně „vyspekulovaná“, ani pocitově nezaujmou. Aby umění zaujalo, má být výtvarné, čitelné, jednoduché, může mít i sociální aspekt.

 

Je podle vás kvalitní umění dostatečně podporované státem? Nebo se mu paradoxně daří líp, když musí překonávat těžkosti?

Měly by být podporovány konkrétní zajímavé projekty, kvalitní realizace ve  veřejném prostoru, kterých je například v Praze nedostatek. Ale určitě není vhodná globální podpora.

 

Rozhovor připravil Jiří Machalický, 6. 1. 2010, Praha