Geometrie brouka

Geometrie brouka

 

Některé z obrazů Romana Franty mají jednu velmi vzácnou vlastnost – na první pohled poznáme jejich autora. Je to způsobeno především díky jeho rozsáhlému cyklu obrazů složených z hemžících se brouků. Tyto obrazy jsou natolik efektní, že může dokonce vzniknout dojem, že Frantovi v nich jde skutečně o hmyz jako takový. Vidíme-li však pohromadě více umělcových obrazových cyklů z posledních několika let, a tento katalog je k tomu dobrou příležitostí, pochopíme svůj omyl. Přes tuto výraznost až populárnost jednotlivých námětů je vlastně velice pozoruhodné uvědomit si, že o samotné brouky jde Frantovi až v druhé řadě.

 

Do dnešního dne Franta experimentoval z celou řadou velice rozdílných až protichůdných výtvarných projevů. Jako kdyby se nedokázal rozhodnout, v jakém stylu má ve svém malířství pokračovat. Zkouší varianty, jeho obrazy se docela přirozeně sdružují do obsáhlých, pevně definovaných cyklů, které se zabývají jedním izolovaným problémem. Na samém počátku stály rozměrné obrazy jednoduchých geometrických ploch a základních barev. Následovalo období gestické malby a kaligrafie. Dále pokračoval cyklus, ve kterém Franta malířsky reprodukoval izolované detaily různých obrazů z dějin výtvarného umění. Poté se soustředil na detaily přírodních struktur, jako jsou hromady ovoce, kmeny stromů nebo listy agáve. Zatím posledním Frantovým cyklem jsou již zmiňovaná hmyzí hemžení. Podíváme-li se na Frantovu dosavadní malířskou práci vcelku, jasně se nám spojí jednotlivé, tolik rozdílné kroky na jeho malířské cestě. Jsou to totiž jen různé etapy zkoumání samotného média malování, odpovědi na to, jaký je vztah mezi procesem malování a ze skutečnosti převzatým přírodním nebo uměleckým detailem.

 

Klíčovým pro mne zůstává Frantův obraz Rýže, na kterém lze velice dobře ilustrovat, jak jeho autor využívá malířský námět k tomu, aby se zabýval malbou jako takovou. Napětí obrazu zde především vychází z faktu, že bílý tah štětce určitého rozměru vypadá téměř jako zvětšené zrnko rýže. Obraz je tak na pomezí ploché, gestické malby bílou a šedivou barvou, ale současně vypadá i jako velký, realisticky malovaný detail hromady rýže. Obě dvě složky jsou udržovány v rovnováze, na obraz se můžeme dívat oběma možnými způsoby. Proti dokonalé iluzívnosti malby a totálnímu sugerování trojrozměrného prostoru obrazu se Franta brání malováním úzkého, jakoby z pohlednice ukradnutého rámu okolo vlastního výjevu. A právě ono mentální přepínání z jednoho způsobu vidění do druhého nám dává zvláštní pocit uspokojení. Na podobném principu byl postaven i cyklus Čí jsou dějiny umění?, kde jsme stejné uspokojení pocítili v okamžiku, kdy se nám zdánlivě abstraktní či nesmyslný detail spojil z obrazem známým z dějin umění. V případě Rýže toto dobrodružství dvojznačnosti není ani tolik intelektuální, jako spíše smyslové. Z iluzivního prostoru obrazu se skokem dostaneme k jeho povrchu, k jednotlivým tahům štětce na plochém plátně. Výsledný efekt má v sobě až psychedelické kvality, naše dvojaké vnímání kopíruje počítačové 3D obrazce, které po minutách zírání na plochou stránku vystoupí do prostoru.

 

Podobně působí i obrazy složené z brouků. Jen těžko si dokážeme představit vizuálně vděčnější námět než pestrobarevné a dokonale souměrné brouky. Odpoutáme-li se však od všeho toho svádivého hmyzího hemžení, můžeme sledovat, k čemu vlastně jednotlivá tělíčka i jejich skládání slouží. Samostatná těla brouků vlastně plní podobnou úlohu jako jednotlivé tahy štětcem. S pomocí urovnávání jejich těl do pravidelných linií je tu „malována“ geometrická abstrakce, jejich neomezované hemžení zastupuje gestickou malbu a autor se dokonce pokusil i o pop-artově pojaté portréty. Okrovkovaná těla jsou stavebními kameny ve volných barevných abstrakcích z op-artovými účinky, v některých kompozicích se dokonce objevuje i klasická modernistická mřížka. Samostatný brouk vystupuje jako ztělesněný chaos, struktura vzniká až s vyšším řádem. Podobně jako se včelstvo chová jako jedna inteligentní bytost, i na první pohled chaotický shluk brouků na Frantových obrazech spolu tajně komunikuje a společně přetváří ikonické elementy moderního malířství.

 

Tomáš Pospiszyl, 1999, Praha

Text do katalogu Roman Franta 1996-99