Eva Tročilová a RF
ROZHOVOR EVY TROČILOVÉ S ROMANEM FRANTOU
Pamatuješ si ještě, čím jsi chtěl být jako malý kluk?
Nepamatuji, ale vím, že jsem chtěl hrát vrcholově tenis, popřípadě vyhrát WimbledonJ
Kdy jsi se začal zajímat o umění?
Malování a kreslení mě bavilo vždycky, ale díky sportu jsem na tento koníček neměl čas. V roce 1982, při studiích na VŠCHT v Praze, jsem si kreslil při přednáškách. Poté na vojně (1984-86), jsem se v rámci možností zabýval výtvarným uměním a pokoušel se malovat - nejvíce ve službách na rotě J Před vojnou jsem ilustroval kamarádovi sbírku povídek a poezie. Po vojně jsem již intenzivně navštěvoval kurzy kreslení a s kamarády maloval.
Co tě vedlo k tomu, stát se akademickým malířem? Jaké byly tvé motivace?
Motivoval mě můj kamarád, u kterého jsem s překvapením zjistil, že si doma maluje. Natolik mě to fascinovalo, že jsem to zkusil taky vyjádřit se pomocí obrazu. Od té doby kreslím a maluji. Bylo to někdy v roce 1982.
A co rodiče? Snažili se tě podpořit?
Vždy mě podporovali a to nemyslím jen finančně. V tom jsem měl ohromné štěstí. Nikdy jsem toho ale nezneužíval.
Vystudoval jsi pražskou Akademii výtvarného umění, kde v současné době působíš jako asistent. Čím tě naplňuje práce s mladými lidmi?
Je zajímavé pozorovat různé přístupy lidí k výtvarnému umění, což se hromadně nejvíce odehrává ve školách. Mám rád životopisy o umělcích, kteří přicházeli s novými poznatky a snažili se posouvat pomyslné hranice výtvarného vyjadřování. Škola je ale především o komunikaci a to jak mezi studenty, tak studenty a pedagogy. Nemyslím si, že v současné době je dobré být uzavřený do sebe a nekomunikovat. Současné umění a myšlení je jinde než na počátku minulého století. Je mnohovrstevnaté, řeší spousty společenských, sociálních, výtvarných, politicky-angažovaných aj. otázek, o kterých se studenty diskutujeme. Navíc se snažíme předávat i naše zkušenosti a to i technické. Pořádáme zájezdy po galeriích, muzeích doma i v zahraničí. Studenti si tak rozšiřují své znalosti a jsou schopni si dávat věci do souvislostí.
Co tě přivedlo k tomu, studovat na San Francisco Art Institute v USA?
Chtěl jsem poznat, jaký je systém výuky na zahraničních školách a jak zde uvažují mladí umělci. Po revoluci se pro nás otevřely hranice a i na Akademii přicházely nabídky výměnných programů. V roce 1993, když jsem byl ve 3. ročníku na AVU, přišla nabídka ze San Francisca. Tenkrát to byl pro mě sen, který jsem chtěl okamžitě zrealizovat. Přihlásil jsem se a byl vybrán. Strávil jsem na Art Institutu jeden rok. Byla to velká výtvarná, životní i jazyková zkušenost.
Své umění představuješ na výstavách po celém světě. Cestuješ rád? Je nějaká země, kterou jsi si zamiloval?
Za hranicemi je pro nás vždy něco zajímavého, něco specifického a každá země má své kouzlo s rozličnou mentalitou lidí. Hodně fotím a nikdy se mi nestalo, že bych přijel s prázdnou. V myšlenkách se asi nejvíce vracím k cestování po Americe - velké dálky Kalifornie, Arizony a Nevady. Pěšky jsem také obešel jeden z ostrovů Hawaie.
Na tvých obrazech se poslední dobou často objevují brouci. Jaký k nim máš vztah?
Jen výtvarný. Jejich tělíčka mi umožňují využít všechny aspekty budování obrazu – barva, tvar, obsah.
Projekt Vaškova proměna zachycuje podobizny Václava Havla a Václava Klause. Portréty jsou vytvořeny z hemžících se broučích těl. Kde bereš inspiraci pro své nápady?
Inspirace není žádný problém – je jí kolem nás až dost. Spíš jde o to, vybrat si tu správnou myšlenku, reagovat na podstatnou věc. Tím se také liší každý umělec, že je pro něj motivující něco jiného a zpracovává to jinými výtvarnými prostředky. Ovšem inspirace nepřichází jen z venku, ale nalézá se i v ateliéru, přichází při práci, reaguje na předešlou práci atp.
Jistě jsi vyzkoušel mnoho technik, jak lze umění vyjádřit. Nedávno proběhla v Praze výstava obrazů, malovaných tvojí vlastní krví. Dočkal jsi se nějaké kritiky?
Kritika byla v podstatě kladná, ale mám dojem, že si ani nevšimli, že to byla krev, což bylo podstatné, protože jsem vlastní krev použil na spodobnění svých blízkých a pro mě důležitých motivů.
Existuje ve tvém životě osoba, která měla vliv na rozvoj tvé osobnosti a kterou považuješ za svůj vzor?
Nikdy jsem neměl vzory, spíš jsem obdivoval určité vlastnosti a schopnosti zajímavých lidí, ať už to bylo v rodině, ve sportu, v umění, či v životě vůbec.
Jak bys několika slovy charakterizoval umění, které děláš?
Abstraktní realismus – realistická abstrakce, strukturální malba, kolorismus, nadsázka, ironie, mystifikace atd.
Jaké máš plány do budoucna?
Úspěšně zrealizovat zářijovou výstavu do Irska, mít více času na rodinu, což je při této činnosti téměř nemožné a zároveň deprimující, splatit hypotéku,….J
V Praze, 10. 6. 2005